Dechberoucí neodložitelná kniha, která čtenáře seznámí s osudy řeckých dětí, které byly přestěhovány do naší země.
Autor: Scarlet Wilková
Rok v ČR: 2022
Počet stran: 424
Nakladatelství: motto
Moje hodnocení: *****
Cizincem ve vlastní zemi. Románový debut známé novinářky.
V roce 1948 přijalo Československo tisíce uprchlíků, kteří za dramatických okolností opustili občanskou válkou rozdělené Řecko. S první vlnou emigrantů přichází i desetiletá Sotiria – neumí česky, o svých rodičích nemá zprávy a neví, co s ní bude. Roky plynou a na pozadí jejího osudu se odvíjí rodinná sága plná tajemství a stesku po rodné zemi. Uvidí někdy Sotiria řecké moře? Pokud se do své vlasti skutečně vydá, možná tam najde víc, než čekala…
Dvě dcery řeckých uprchlíků, dva životy mezi dvěma zeměmi. Jaké to je, když se v deseti letech dítě ocitne samo v daleké cizí zemi, neumí jazyk, neví, kam se ztratili jeho rodiče, a vůbec nechápe, co se s ním stalo? Toto prožívaly v roce 1949 tisíce řeckých dětí, kterým po občanské válce v Řecku poskytlo Československo azyl. Mezi nimi byly i dvě osamocené holčičky Sotiria a Koula. Na pozadí jejích osudů se odvíjí rodinná sága plná tajemství a stesku po rodné zemi. Uvidí někdy Sotiria a Koula řecké moře? A kde jsou vlastně doma?
POSTAVY:
Sotiria - v deseti letech přišla do Československa, kde dospěla; ať dělá co dělá, není šťastná
Koula - také přišla jako dítě do Československa, je kamarádkou Sotirie, ovšem na rozdíl od ní nemá žádný život
OBÁLKA:
Jelikož jsem knihu četla předtím, než dostala jakoukoliv obálku, musím říct, že jsem si vlastně ani žádnou nepředstavovala. Přesto nejsem úplně z české obálky nadšená. Chápu motiv, který se ke knize hodí, včetně oněch náušnic. Přesto mi přijde, že mohla vypadat i jinak.
Vzpomněl si na pověst, podle které si nakrátko stříhají vlasy ženy, které jsou velmi nešťastné a začínají novou životní etapu. Jako by s vlasy odstřihly i minulost. Kdo ví, co má za sebou?
MOJE HODNOCENÍ:
Na podzim loňského roku jsem dostala nabídku k přečtení rukopisu Scarlett Wilkové, a po přečtení neoficiální anotace jsem se do čtení pustila.
Až uvidíš moře je sága uprchlíků, kteří se v roce 1948 dostali z Řecka na Moravu. Do Československa přijelo 3 750 dětí ve věku od jednoho roku do patnácti let. Děti neznaly český jazyk, a mnohdy nedokázaly ani správně říct, jak se jmenují nebo odkud pochází. Proto se spousta z nich už nikdy nedokázala shledat se svými příbuznými. O rok později pak Řecko opouštěli již celé rodiny.
A my už tam taky nepatříme. Nejhorší na tom je, že nepatříme nikam.
Hlavní hrdinkou je Sotiria, děvče z vesnice, kterou ve válce vybombardovali. Její rodiče a sourozenci odešli do hor už dřív, ale ona chtěla zůstat s babičkou v rodném domku. Po náletu, při kterém babička zahynula, se Sotiria sama vydává na cestu. S transportem ostatních řeckých dětí se dostane do Československa. Projde dětským domovem, dospěje a začne si budovat svůj život. Kromě ní sledujeme také osudy dalších přeživších, které se dělí na dvě skupiny, buď se chtějí vrátit, nebo zapomenout. Komunita starších Řeků nežije ničím jiným než vzpomínkami na starou vlast a nadějí na návrat. Nakonec tady ale žili tak dlouho, že když by se po listopadu 1989 vrátit mohli, hodně z nich raději zůstává.
Až uvidíš moře je vyprávěna er-formou z pohledu několika postav, ovšem nejvíce se vše točí kolem Sotirie a Kouly, dívky, která se se Sotirií seznamuje hned na začátku. Ač by se dalo předpokládat, že dívky spojí jejich společná tragédie, není tomu zcela tak. Koula své kamarádce závidí, což vede k celé řadě dalších věcí. Životy všech hrdinů kromě nové země ovlivňuje také politika v Československu, komunismus nebo polistopadové období.
Ona už chce taky odejít. To je podobné jako v dlouholetých manželstvích, když odejde jeden, druhý ztratí chuť žít.
Kniha je rozdělená na kapitoly po deseti letech (končí v roce 2018) a mapuje tak osudy hrdinů za celou dekádu. Styl vyprávění není nijak náročný, naopak je jednoduchý a mnohdy strohý na popis. Přeci jen vypráví o sedmdesáti letech životů na pouhých čtyři sta stranách. Popisuje životní osudy tak jak jsou, nezabývá se zdlouhavým popisem bolesti hrdinů, ti i vzhledem k tomu, že byli v dětství odtrženi od svých rodin, mají mnohdy hodnoty nastavené trochu jinak. Nebo se na nich zkrátka vše podepsalo.
Až uvidíš moře mě neuvěřitelně vtáhla do děje, a já knihu jen málokdy odkládala. Recenzi píši až více než šest měsíců od čtení, v momentě kdy kniha vychází, a musím říct, že si stále pamatuji, co se v knize odehrálo. Stále mám zlost na Koulu, kterou jsem si neoblíbila. Naopak Sotiriu jsem si velmi oblíbila, nesouhlasila jsem s ní vždy, ale měla jsem ji ráda i s jejími chybami. Jsem velmi ráda, že se autorka věnovala právě tématu uprchlých Řeckých dětí v Československu, protože jsem o této historické události absolutně netušila.
Měla dojem, že svatba je považována za vyvrcholení života, za cíl, kvůli jehož splnění jsou dívky na světě. I pohádky končí tím, že se dva lidé vzali. Svatba je v nich koncem příběhu, ale většinou se už nepíše o tom, co se děje po ní. Jako by sezdaní lidé už pak nežili.
Závěr knihy byl na rozdíl od zbytku knihy lehce ukvapený, snesla bych ho aspoň dvakrát tak dlouhý. Poslední kapitola je naprosto perfektní a skvěle příběh zakončuje. Jediný malý mínus vidím v jedné postavě, u které je velká škoda, že se v příběhu neobjevila již dřív.
Pokud máte rádi knihy Karin Lednické, nebo rodinné ságy z pera českých autorů, rozhodně sáhněte po Až uvidíš moře. Je to příběh bez přikrášlení, o lidských chybách a bolestech, o životě v cizí zemi a především, s hrdiny prožijete opravdu celý jejich život. Hrdinové před vašima očima dospějí, ale také budou umírat, chybovat, ale také nalézat naději.
Jenže v životě to chodí tak, že když se budoucnost zdá být jednoduchá a nalinkovaná, zpravidla se něco stane.
Žádné komentáře