Recenze - Mona

Není to příběh z červené knihovny. Je to příběh o dvou zbloudilých duších, kteří si jsou blízcí.

Autor: Biana Bellová
Rok: 2019
Počet stran: 167
Nakladatelství: Host
Moje hodnocení: ✶✶✶✶

Po velkém mezinárodním úspěchu knihy Jezero vychází nový román Bianky Bellové Mona.

Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým…

Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.

POSTAVY:

Mona - starší žena, zdravotní sestra, je vdaná a má syna

Adam - zranil se a nyní leží v nemocnici po těžké amputaci nohy

Kamil - manžel Mony

OBÁLKA:

Monina obálka na mě působí jako za minulého režimu. Autorka chtěla, aby fotky na knize byly rozmazané. A dále se zasadila i o to, aby záložka ladila s detaily na knize. Barva původně neměla být zelená. 

MOJE HODNOCENÍ:

Mé první setkání s oblíbenou a oceňovanou Biancou Bellovou bylo už nějaký ten pátek na spadnutí. Konečně k němu došlo právě s její nejnovější knihou Monou po které následoval book club. A upřímně, toto setkání bylo potřeba, jelikož mi to dost změnilo náhled na knihu. Ale pěkně postupně. 

Mona je příběh bez kapitol, bez bližšího časového uvedení či uvedení místa nebo města, ve kterém se děj odehrává. A popravdě, s tímto jsem měla na začátku docela problém. Každou indicii v příběhu jsem vnímala tak, že se mi autorka konečně snaží zodpovědět otázku na to kdy, kde a jak se všechno děje. A právě kvůli hledání odpovědí na tyto tři otázky jsem lehce přehlédla podstatu celého příběhu. 

Autorčin styl vyprávění je velmi specifický, a jak sama autorka přiznala, nijak se to nesnaží čtenáři zjednodušit. Jejím cílem je, aby si každý čtenář v tom příběhu našel to své. Je důležité číst mezi řádky. 

Když jí podával černý čaj s kardamomem, hleděl jí do obličeje a ona v něm četla vřelost. Žádost ale nikdy.

Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je zdravotní sestra Mona, která je vdaná a má syna. Je ve středních letech a žije přítomným okamžikem. Její život se obrátí naruby, když do nemocnice přijmou mladého chlapce Adama, který nešťastně šlápnul na minu a musela u něj proběhnout amputace nohy. Jeho zdravotní stav je velmi špatný a Mona se o něj stará ze všech svých sil. V okamžicích Adamova vědomí se tito dva na první pohled odlišní lidé sbližují. 

Není to příběh z červené knihovny. Je to příběh o dvou zbloudilých duších, kteří si jsou blízcí. 

Kromě hlavní dějové linie, kdy v přítomnosti zažíváme osudy Mony a Adama, sledujeme další linky. V jedné Mona vzpomíná na své dětství. Měla milující rodiče, o které ale bohužel přišla a následně žila u své příbuzné, která ji držela ve sklepě.

Po dočtení knihy jsem měla rozporuplné pocity a popravdě jsem z knihy nebyla dvakrát nadšená. I přesto jsem šla na book club, kde jsme si spolu s autorkou celou knihu rozebrali a mě došlo, že jsem na knihu hleděla skrz prsty a naprosto jsem přešla její podstatu. Autorka nám nevysvětlovala své pochody, ani nedovyprávěla určité momenty. Ale na základě tohoto setkání mi do sebe celý příběh krásně zapadl. A já dostala obrovskou chuť si knihu přečíst ještě jednou. 

Nevěděla jsem

jak těsně

jsme protkáni

dokud jsem

o tebe nepřišla. 

Za poskytnutí knihy na recenzi moc děkuji Aničce a Hostu. Monu zakoupíte na eshopu se slevou!