Recenze - Barvy loučení - Knižní přístaviště

Povídková sbírka oblíbeného německého spisovatele

Autor: Bernhard Schlink

Originální název: Abschiedsfarben

Rok: 2020, V ČR: 2021

Počet stran: 200

Nakladatelství: Odeon

Překlad: Jana Zoubková

Moje hodnocení: ✶✶✶/a půl

Loučení má mnoho tváří. Loučíme se s mrtvými – s rodiči, sourozenci, s milovanou ženou. Loučíme se s přáteli, známými, kolegy.

Pomůže, je-li člověk přítomen umírání? Víme, že se s blízkým člověkem máme rozloučit. Ale tohle vědomí ještě samo o sobě není rozloučením. Rozloučení zařídí jen čas. Barvy loučení tvoří devět povídek, jejichž tématem jsou závažné události nebo momenty ve vztazích, které mají původ v minulosti, ale vyjdou na povrch až po letech. Teprve tehdy nastává rozloučení buď přímo s dotyčným člověkem, nebo s vlastní mylnou představou o něm…

Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.

RECENZE na knihy Předčítač a Olga najdete ZDE

OBÁLKA:

Jsem velmi ráda, že se nezachovala původní obálka, která by mě upřímně ani zdaleka nezaujala. Mušle, která zdobí obálka má mnoho symbolik k příběhu. Nejen že je ukázkou pozůstalosti života, také ukazuje svou křehkost ke vzpomínkám.

Někde jsem četl, že samotu člověk snese, když se s ní spřátelí.

MOJE HODNOCENÍ:

Bernhard Schlink se mi zapsal do srdce s knihou Předčítač, kterou vám velmi doporučuji. Svou knihou Olga své umístění jen ukotvil. A nyní vyšla povídková sbírka, která svým pojmenováním a tématem o kterým hovoří láme srdce, ovšem obsah už tolik uhrančivý není.

Barvy loučení je krátká povídková sbírka čítající 9 samostatných povídek, které mají společné jedno téma; loučení. Loučení s rodinným příslušníkem, partnerem, kamarádem nebo sousedem. Každé loučení je jiné, jinak silné ale každé je důležité. Kniha svým námětem na sebe upozorňuje s tím, že si u knihy popláčete, protože loučení je smutné a bolestné. Ale když si sbírku přečtete tak pochopíte, že u knihy vlastně nebudete brečet. Nenajdete u čtení bolest a trápení, ale ucítíte smíření a a pochopení.

Vědomí, že někdo zemřel, člověka znepokojuje, dokud rozloučením nenalezne klid - i sebe sama. Ale pohřeb nepomůže.

Asi největší chybou této knihy je, že samotná anotace a název knihu jaksi škatulkuje. Kvůli tomu čtenář cítí zklamání přesto, že samotné povídky jsou opravdu dobré a povedené. Rodinné vztahy a peripetie, které rozebírá nejsou nijak náročné, vlastně jsou realistické až to bolí. Kdyby se kniha jmenovala ku příkladu "Vztahy" a v anotaci by se poukazovalo na ně, pak věřím, že by kniha získala větší slávu.

Paměť je řeka, která loďku vzpomínek, jakmile do ní nasedneme, unáší dál a dál.

Jak už o mě víte, nejsem příliš velký fanoušek povídek. Na mě je povídkové rozmezí příliš krátké, i přesto se ale v poslední době snažím do povídek proniknout. Schlinkův spisovatelský styl je jednoduchý, přímočarý. Nehraje si slovy, nesnaží se čtenáře mást čtením mezi řádky, takže pro někoho se může zdát až obyčejným, pro jiného je zkrátka snadno pochopitelným. Záleží na vkusu čtenáře. Mně osobně se sbírka líbila. Nedostala jsem od ní to, co jsem očekávala, ale když jsem se oprostila od očekávání, tak jsem si sbírku užila.

Nejvíce se mi zalíbily povídky Medailonek a Milovaná dcera. Zdaleka nejméně mě oslovily povídky Stařecké skvrny a Výročí.

Od Schlinka mám stále nejraději jeho Předčítače a Olgu, ale Barvy loučení rozhodně stojí za přečtení.