Recenze - Vítr to ví

 Může se její budoucnost nacházet v minulosti?

Autor: Amy Harmon

Originální název: What the Wind know

Rok: 2019, V ČR: 2021

Počet stran: 376

Nakladatelství: ikar

Překlad: Ivana Nuhlíčková

Moje hodnocení: ✶✶✶✶

Anne Galagherová vyrůstala v okouzlení z dědečkových příběhů. Nyní se vrací se zlomeným srdcem do rodného Irska, aby rozprášila dědečkův popel. Jenže najednou je všechno jinak a ona se probouzí… na stejném místě, ale JINDY. Irsko v roce 1921 je nebezpečné místo. V dozvucích války se rodí poslední bitva za nezávislost a lidské životy jsou zase jednou v ohrožení. Najde Anne cestu zpět? A hlavně: Jak se vyrovná se skutečností, že konečně nalezla lásku, v kterou už ani nedoufala?

Láska není slepá. Láska je oslepující. Do očí bijící. 

POSTAVY:

Anne Galagherová - její jedinou rodinou je její dědeček Eoin, je sirotek, rodiče ztratila dávno

Eoin - dědeček Anne, který jí na smrtelné posteli ukáže střípky vlastní minulosti a pošle ji do Irska

Thomas - lékař a nejlepší kamarád rodičů Eoina, po jejich smrti se o chlapce stará jako o vlastního

OBÁLKA:

Máme původní obálku, která k příběhu sedí. Žena na obálce působí jako kresba, takže jsem s obálkou opravdu spokojená. 

Čas bylo to jediné, co jsem chtěla, ale zároveň i to, co mi nikdo nemohl dát. 

MOJE HODNOCENÍ:

Přiznám se, že mě kniha nesmírně zaujala svým porovnáním se sérií Cizinka, kterou mám velmi ráda. Proto jsem se do knihy nadšeně vrhla. 

Vítr to ví je kniha pro všechny fanoušky Irska, historických románů a série Cizinka. Amy Harmon do knihy kromě své fantazie ukryla i svou vlastní minulost. Sama pochází z Irska a své kořeny musela dohledávat. Tyto pasáže v knize jsou tedy autobiografické a řada postav v knize jsou skutečná. Amy se podařilo protkat příběh ve kterém se dokonale setkávají historické okamžiky s její vlastní fantazií. 

Vyprávěla jsem ho tobě. Tys ho vyprávěl mně. Jen vítr ví, co z toho bylo dřív. 

Anne žije v roce 2001 a je sirotek. Její jedinou rodinou je její milovaný dědeček Eoin, který umírá na rakovinu. Na smrtelné posteli jí svěří střípky z jeho dětství, o kterém neměla nejmenší tušení. Když se rozhodne splnit jeho poslední přání, znenadání se ocitá v roce 1921. Anne je na vlas identická se svou prababičkou, kterou ale ve své době nikdy nepoznala. Ocitá se v době, kdy je původní Anne šest let pohřešovaná a snadno tak zapadne na její místo. Jenže není stejná jako ona, dvacátá léta minulého století nezná, natož nedokáže vysvětlit, co se stalo a kde celé roky byla. 

Romantika v této knize je sice patrná již od anotace, i přesto je milostný příběh mezi Anne a Thomasem je napsaný s citem. Anne se bojí přiznat pravdu a Thomas je rozpolcený představou, že se mu líbí manželka jeho mrtvého nejlepšího přítele. Zároveň ale cítí, že stará Anne je jiná než ta současná a neumí si situaci vysvětlit. Autorka oba charaktery napsala skvěle a čtenář si je tak snadno oblíbí. Rozhodně si ke čtení připravte kapesníčky, nepochybně vás chytí za srdce. 

Stačí několik generací a nikdo nebude vědět, že jsme existovali. Nikdo si nevzpomene na barvu našich očí nebo vášeň, která v nás bouřila. Nakonec z nás ze všech budou jen náhrobky v trávě, mechem pokryté pomníky... A někdo dokonce ani to ne.

Vítr to ví má velmi silnou historickou hodnotu, jelikož popisuje události minulosti, o které se příliš nemluví. Autorka se vyhnula zasazení do válečné doby, čímž si získala u mě další pomyslné plus. Naopak se zaměřila na poválečné následky a ukázala, že i meziválečné období bylo plné napětí a strachu, přestože oficiálně panoval mír.

Cestování časem není žádná literární novinka, přesto není dobrých knih s touto tématikou mnoho a čtenáře zatím neomrzely. V této knize působí opravdu zajímavě a do příběhu skvěle zapadá. Jednotlivé střípky skládají velmi pěknou mozaiku a celému příběhu dodává nádech tajemna.

Měla jsem učitele, který říkal, že beletrie je budoucnost a realita je minulost. Jedno lze vytvořit a dotvářet. Druhé nikoliv. 

Amy Harmon knihu napsala v poetickém duchu a je tu celá řada krásných myšlenek. Vítr to ví je vyprávěna z pohledu současné Anne, jejíž vypravování je prokládáno deníkovými záznamy Thomase, které tak čtenáři přiblíží jeho pocity a zároveň se soustřeďují na politické dění. Atmosféru dokreslují i irské básně, které najdete v úvodu každé kapitoly.

Kniha je na jednu stranu docela dlouhá, v jisté chvíli se může zdát, že autorka stojí na místě, ale ve skutečnosti si jen připravuje půdu pro další zvraty. Nenajdete tu akci za akcí, ale naopak lidský příběh plný emocí. Sloučením fiktivního příběhu, historických událostí a vlastních kořenů autorka vypracovala opravdu mimořádný příběh. 

Někdo moc moudrý mi řekl, že lidi, které milujeme, si zachováme ve svém srdci. Pokud si vzpomínáme, jaké to bylo mít je ráda, nemůžeme je ztratit. 

🌠

Ale lidé stále čtou."

"Ano. Naštěstí pořád čtou knihy. Neexistuje žádná jiná loď, která nás jako kniha dokáže vzít do obrovských dálek.

 

🌠

Každou chvíli, každým nádechem mohlo být po všem. Byl jen sen, z něhož jsem se mohla snadno probudit a moc dobře jsem věděla, že jednou se opravdu probudím a už nedokůžu vrátit ten sen zpátky. 

🌠

Celou recenzi si můžete přečíst na webu Literární kavárny ZDE