Rodinná kronika plná bolesti a hněvu
Autor: Domenico Starnone
Orig. název: Via Gemito
Rok: 2001, Rok v ČR: 2022
Počet stran: 432
Nakladatelství: Kniha Zlín
Překlad: Alice Flemrová
Moje hodnocení: ✶✶
„Paměť je tak záludná, že každá vzpomínka už je prvním stadiem lži.“ Jak se vyrovnat s dětstvím stráveným ve stínu autoritativního a zahořklého otce? V silně autobiografické rodinné kronice jednoho z nejvýznamnějších současných italských spisovatelů ožívá jedinečný genius loci italské Neapole druhé poloviny minulého století. Složité vztahy, nenaplněné ambice, prokletí průměrnosti, žárlivost – to vše v sugestivním vyprávění, z něhož dýchá syrovost života.
RECENZE NA DŮVĚRNOSTI A TKANIČKY
POSTAVY:
Mimí - domácká podoba jména Domenico, hlavní hrdina, který vzpomíná na svou minulost a především na svého otce
Federí - despotický, sobecký otec Mimího, který všude byl a všechno zažil; také byl umělec
OBÁLKA:
Mám českou obálku, která se mi líbí daleko víc, než ty originální.
MOJE HODNOCENÍ:
Mám velmi ráda italskou literaturu, a od Domenica jsem před časem přečetla jeho román Důvěrnosti, ze kterého jsem nejásala metry vysoko. Nicméně se říká, že Domenico Starnone by mohl být samotná záhadná Elena Ferrante, od které miluji Geniální přítelkyni, a proto jsem se rozhodla dát šanci autorově oceňované novince.
Střepy na via Gemito jsou bezesporu literárním zážitkem, po kterém byste neměli sáhnout, pokud hledáte něco oddechové na čtení. Jedná se o velmi sugestivní vyprávění na které se musíte opravdu dobře soustředit. Hrdina Mimí svýma očima vypráví historky a zážitky svého otce. Nechybí tu celá řada vulgarismů, která knihu dělají autentičtější.
Otec, o něm si pamatuji všechno, napěchoval mi hlavu svými slovy, svými myšlenkami. Po mámě mi ale nezůstalo jediné slovo, nezůstala mi jediná myšlenka. A přitom jsem se první slabiky naučil určitě od ní.
Kniha získala prestižní ocenění a po přečtení chápu, že si ho zasloužila, ale stejně tak, jako rozumím samotnému ocenění, rozumím i tomu, že tato kniha není pro každého. A bohužel musím zkonstatovat, že není ani pro mě.
Neapol po 2. světové válce trpěl celou řadou problémů, lidé po válce nenašli klid a štěstí a čekal je ještě dlouhý kus cesty, aby mohli žít jakž takž normálně. Despotický otec Federí, který se během války narychlo oženil a ještě rychleji zplodil prvního syna, svůj život zcela nezvládá. Přesto pro jeho dlouhý život existuje nejvíce první polovina jeho života - doba, kdy byl ženatý se svou první manželkou.
Třiatřicet let, ale nikdy je neutřídil do příběhu a pramínků historek. Jeho vyprávění slovem i písmem končila na prahu máminy smrti a ani o té nikdy nic nevyprávěl. Neměl ani čas, ani chuť vyprávět o druhé půlce svého života. Když se čas tenčí, to, co je vzdálené, je vyprávění, to, co je blízké, je děs.
Střepy na via Gemito bych přirovnala k několikadenní návštěvě starého příbuzného. Každý den, který u něj strávíte se dozvíte spoustu historek z jeho minulosti. Každý den se něco bude opakovat, a něco bude nové. Ovšem bez nějakého harmonogramu, historky přicházejí stejně tak, jako člověku různě na přeskáčku přicházejí na mysl. Umocněno o fakt, že otec Federí byl všude a zažil všechno.
Nedá se upřít autorovi autobiografičnost, kterou do románu zasadil. Kniha je rozdělena na tři části, Páv, Chlapeček, který nalévá vodu a Tanečník. Právě druhá část je celá zamyšlená nad Federího tvorbou, byl malíř. Názvy děl jsou reálné, a jak píše překladatelka v doslovu, na stránkách autora je můžete všechny dohledat. Ovšem zcela tu chybí kapitoly, přímou řeč tu též hledáte jen sporadicky. Kdyby kniha byla kratší, určitě bych si ji užila více.
Za poskytnutí knihy na recenzi moc děkuji Marti a Albatrosmedia. Střepy na via Gemito zakoupíte na e-shopu se slevou!
Žádné komentáře