Recenze - Plachetnice na vinětách - Knižní přístaviště

Nejnovější román od známého českého spisovatele

Autor: Jiří Hájíček

Rok: 2020

Počet stran: 296

Nakladatelství: Host

Moje hodnocení: ✶✶✶/a půl

Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…

POSTAVY:

Marie - blíží se jí padesátka, je rozvedená, má dceru, která bydlí sama a je to docentka literatury

Filip - pracuje v knihkupectví a zalíbí se mu Marie

OBÁLKA:

Kdo lepší by mohl vytvořit obálku, než Lucie Zajíčková? Hostovská stálice prostě umí, takže jí není co vytknout. Naopak, pěji ódu.

MOJE HODNOCENÍ:

Jiří Hájíček není v literatuře žádným nováčkem. Jeho knihy Rybí krev nebo Dešťová hůl si získali velkou oblibu nejen u nás, ale i v zahraničí. Nyní po čtyřech letech se vrací s plnohodnotným románem Plachetnice na vinětách, po které jsem sáhla nejen ze zvědavosti po novém autorovy, ale samotná anotace mě velmi zaujala.

Padesátiletou Marii opustil její manžel kvůli mladší ženě, a před Marií se tak objevují nové výzvy a zkoušky. Kromě její nové osamělosti ji čekají starosti také s jejími rodiči, kterým se zhoršuje zdravotní stav. Kromě těchto úskalí ji čeká rok plný překvapení a do cesty se jí postaví tři muži. Každý z nich je diametrálně odlišný od toho dalšího. Jeden je kolega z univerzity, další je ve věku Mariiny dcery a poslední je kdysi odmítnutý nápadník. Vztahy s nápadníky jsou spíše epizodkami, než aby měli větší prostor.

Ty a já, to jsou dva světy, Filipe. Dost vzdálený. Nemůžeš ten můj poměřovat svým světem.

Kniha s romantickou zápletkou je rozdělena na dvanáct kapitol, kdy se každá kapitola zaměřuje na události jednoho daného měsíce roku 2018. Plachetnice na vinětách začíná kapitolou z října a vzápětí se vracíme do ledna a zjišťujeme, co se před deseti měsíci vlastně přihodilo. Myslím, že právě tento záměr byl pro takový příběh zbytečný. Po dočtení jsem měla pocit, že autor vyndal libovolnou kapitolu a dal ji jako první. Bohužel jsem na hlubší myšlenku této "retrospektivy" nepřišla.

Kromě romantické linky se děj prolíná vzpomínkami Mariina otce na poválečný čas. Těchto vsuvek bylo v knize buď sakra málo, a nebo jich bylo nadbytek. Z toho, co se z knihy dozvíme si nejsme schopni utvořit pevný obrázek, takže kdyby to někdo z knihy vyškrtl, moc by se toho nezměnilo. Dalším silným tématem v knize je proměnlivost lidských vztahů. Jsme svědky toho, jak se lidé na základě prostředí, ve kterém žijí, dokáží změnit. Konkrétně Mariina sestra Veronika je velmi zahořklá žena. Ona zůstala na vesnici s rodiči a celý život se dřela na baráku a starala o rodiče, zatímco její sestra Marie odjela do Prahy, kde si mohla užívat místních bezstarostných radovánek.

Prostě jsi sama, vlečou se osamělý večery, bojíš se, že už to tak zůstane, a stydíš se za to. Tupě zíráš na televizi nebo čteš a přistihneš se, že vůbec nevnímáš co. Nikdo tě neobejme.

Plachetnice na vinětách si zaslouží pozornost už jen proto, že ji napsal muž ale je vyprávěna z ženského pohledu hlavní hrdinky Marie. Hájíčkovi se podařilo skvěle vykreslit ženskou duši s jejími každodenními starostmi stejně jako s obavami o budoucnost. Právě toto jsou největší klady této knihy. Hájíček ve svých knihách dává přednost svým oblíbeným městům a místům republiky. Ani jeho nejnovější za tímto zvykem nezaostává, jelikož jeho hrdinové se soustřeďují právě v Českém Krumlově, fiktivní vesnici a v Praze.

Celý text je psaný odlehčeně, ovšem i tak skrývá silné momenty. Chápu, proč tolik lidí pěje ódy na Hájíčka a já sama jsem si sice z této knihy na zadek nesedla, ale přesto mi to nevzalo vítr z plachet a do dalších jeho knih se s radostí pustím.