neděle 13. srpna 2017

Jak se ze mě stal knihomol

Aneb nenarodila jsem se s knihou v ruce

 
Zdravím,
rozhodla jsem se napsat článek o tom, jak jsem si zamilovala knihy. Bohužel přesně na den vám to říct nedokážu, ale věřím, že se bez této informace obejdete. Níže v článku se dočtete o mé první přečtené knize, čtecích krizích, názoru na povinnou četbu, kdy se ze mě stal blogger a další.


Číst jsem se naučila v první třídě, ale všechna písmenka jsem uměla ještě předtím, než jsem nastoupila do školy. V první třídě jsem si také rozečetla svou úplně první knihu, kterou mi dala moje maminka. Kniha se jmenovala Anička a básnička od spisovatele Eduarda Petišky. Kniha se mi líbila, obsahovala krásné a jednoduché ilustrace a než se mi ji podařilo dočíst, uběhla docela dlouhá doba (na mé dnešní poměry). Dodnes si pamatuji ten pocit, kdy jsem ji dočetla a běžela jsem hrdě za maminkou se pochlubit. Poprvé pro mě nastal zvláštní pocit, kdy jsem si říkala "A co dál?".


Druhou knihu mi maminka dala Táta k příštím Vánocům od Martiny Drijverové. A pak už to šlo samo. Po každém přečtení jsem si knihy zapisovala do svého Čtenářského deníků, který jsme si začali vést ve škole. Tehdy to nebyla žádná recenze, jen stručně obsah třema větama a zda se mi kniha líbila, či nelíbila. A na závěr každé knihy byl obrázek. 

S knihami jsem procestovala první stupeň ani jsem nemrkla. Ale pak začalo období puberty, a zejména počítače, kdy jsem dostala notebook a má vášeň přešla jinam. Moc ráda jsem hrála The Sims2, kterou mám dodnes nainstalovanou. 

Tak uběhla zase nějaká doba, byla jsem v deváté třídě. V kinech dávno odvysílali Twilight (Stmívání) a lidé se o něm neustále bavili. Najednou jsem si řekla, proč ne a půjčila jsem si knihu v knihovně. Kniha mi ležela týden, dva na stole a nic. Pak jsem onemocněla chřipkou, všechno mě bolelo a vzala jsem si tedy knihu, stejně jsem ji musela přečíst, tak proč nezačít číst v posteli. Přečetla jsem první kapitolu a pořád jsem nechápala, co na té knize kdo má. 

Jenže pak jsem četla dál a dál a najednou jsem byla na konci. Nejedla jsem a nepila, jen jsem četla. Knihu jsem dočetla a začala ji znovu od začátku. Světe div se, vydrželo mi to vícekrát. Nakonec jsem ukecala mamku, že mi ihned koupila druhý díl - Nový měsíc a tak jsem si během jednoho týdne nemoci směla dočíst polovinu série. 


Na další dva díly jsem si musela počkat, ale naštěstí asi jen čtyři měsíce. V té době jsem začala znovu číst. Přečetla jsem Janu Eyrovou, kterou jsem si neskutečně zamilovala. Potom Pýchu a předsudek, Milý Johne od Nicholase Sparkse. Ale nebyl ze mě doslova knihomol. Měla jsem povinnou četbu, která mě od knih strašně moc odrazovala. A tak jsem zase četla míň a míň. 

Skoro rok po maturitě (někdy na jaře) přišel do kin film Divergence, na který jsem šla s přítelem. Ukázky vypadaly dost slibně ale film ten mě zcela uchvátil. Nemohla jsem vydržet čekání na další díl a koupila jsem si rovnou celou sérii. Četba prvního dílu byla skoro jako přes kopírák. Pak přišel druhý a třetí díl.

Nechci se tu rozepisovat o svých pocitech z Divergence, to se můžete dočíst v recenzích. Zkrátka a dobře, díky Divergenci jsem se vrátila k četbě knih. Začala jsem brouzdat na netu o knihách a zjistila, že to dost lidí baví natolik, že o tom nejen píšou ale také natáčí. O dva měsíce později vznikl můj blog na staré doméně a já od té doby přečetla nespočet knih.

Takto se tedy stalo, že se ze mě stal knihomol. Za toto označení se vůbec nestydím, naopak. Knihy jsou poklad, který se přenáší z generace na generaci a z dobré knihy si toho člověk dost odnese. Chtěla bych, aby den měl více hodin, abych stihla více číst, ale to je nemožné. 

K těm všem svým moudrám a zpovědím přidám ještě jednu. Zatímco jsem měla v povinné četbě spoustu skvělých knih, fakt že jsem knihy musela číst donuceně mě znechutil, že jsem knihy skoro nečetla. Přitom po škole jsem si přečetla spoustu knih z mého seznamu povinné četbě a představte si, že se mi ty knihy potom líbily!

Miluju knihy a vím, že nikdy za svůj život nedokážu přečíst všechno, co bych chtěla, ale snažím se přečíst co nejvíce! Doufám, že jsem vás nenudila a budu se moc těšit na vaše komentáře :-) 

5 komentářů:

  1. Moc pěkný článek :) Začínala jsem podobně :) Táta je velký čtenář a tak jsem ve dvanácti louskala Pána prstenů a Hobita :) Pak přišlo Stmívání a Divergence, po několika letech blogování a to sebou přineslo fakt, že mám nekonečný seznam toho, co chci číst :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc <3 Můj táta četl několikrát Švejka akorát, jinak nečtě. Pána prstenů jsem ještě nečetla :-( Jsem ráda, že ten nekonečný seznam nemám sama :D

      Vymazat
  2. Já začínala na encyklopediích a sériích o koních, pak se chytla na upířinách, a pak to nějak volně pokračovalo. Ale třeba povinná četba mi nikdy nevadila, i když jsem ty knížky neměla ráda - ale tohle bylo takové, že jsem to brala jako výzvu, jako formu učení se a to osobně zbožňuji. :)
    https://jaderna-knihomolka.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Encyklopedie byly mou velkou vášní a dodnes je mám v oblibě :-) Spolužačky ujížděly na předplatném knih s koňmi, měla jsi ho taky? Bohužel si už nevybavím jméno :-(

      Vymazat
  3. Zajímavé povídání. Díky za uvedení do Tvého knihomolského života, moc rád čtu tato povídání, neboť za poslední dny nabývám dojmu, že se láska ke knihám pomalu ze světa vytrácí. Přeji spousty dalších stránek v knihomolském životě! :-)

    OdpovědětVymazat