Každá rodina má nějaké tajemství. Příběh beznaděje, zoufalství, nelehké době a nelehkých životních osudech vás zasáhne
Autor: Viktorie Hanišová
Rok: 2022
Počet stran: 317
Nakladatelství: Host
Moje hodnocení: ✶✶✶✶
Každá rodina má své tradice. Některá má navíc i tajemství.
Život malého Tea ubíhá v pomalém, ubíjejícím rytmu. Odtažitá a samotářská matka ho vzdělává doma a namísto procházek ho vodí do komunitního náboženského centra. Pod stromečkem Teo vždycky najde jen další díl Káji Maříka. A otec každé nedělní odpoledne někam zmizí. Dospívání však nelze zastavit, a tak i Teova smutná rutina s nástupem do školy a novým kamarádem dostává první trhliny. A s ní i celá rodinná situace, obestřená mlčením, tajemstvím a smutkem. Čím více Teo stárne, tím víc se odtahuje od své rodiny. Ale i jeho vlastní samostatný život je nakonec všechno, jen ne spokojený: je v něm prázdné místo, které potřebuje zaplnit.
Neděle odpoledne je příběhem o trápeních a tragédiích jedné rodiny, vyprávěným ze tří perspektiv. Co se synovi může zdát jako vyšinuté, z matčina nebo otcova hlediska najednou dává smysl. Je to kniha o vzájemném míjení i sbližování.
POSTAVY:
Teo - samotářský chlapec, který se snadno nechá ovládnout ostatními
Marička - matka Tea je samotářská, velmi dbá na úklid a přesnost,
Jindřich - otec Tea, který velmi pracuje a tráví málo času doma, každou neděli odpoledne odjíždí neznámo kam
OBÁLKA:
Perfektní obálka skvěle se hodící k příběhu samotnému. Copak lze vytknout něco obálkám knih od Hostu? Za mě to zkrátka nelze.
Naše rodina má jedno obrovitánský tajemství. To tajemství je strašně veliký, větší než náš byt i dům a celý okolí, který vidim z lodžie. Je to tajemství velký jako černá díra, o který jednou mluvili v televizi.
MOJE HODNOCENÍ:
Knihy od Viktorie Hanišové jsou velmi dobře hodnoceny, a já sama mám knihy od autorky v oblibě. Její loňská novinka byla krátce po vydání vyprodaná, ale konečně se jeden výtisk dostal i ke mně.
Spaní mi vůbec připadá strašně divný. Aby člověk usnul, musí nejdřív zavřít oči a předstírat, že spí.
Neděle odpoledne je má třetí kniha od autorky, a musím se přiznat, že začátek byl pro m poměrně bolestný na začtení. Kniha je rozdělena na tři části podle toho, z jakého úhlu pohledu sledujeme děj. První a nejdelší část je vyprávěna Teem, nejprve malým chlapcem, který později dospívá. Teo není normální kluk, trpí psychickou poruchu a v jeho projevu je to velmi znát. Část z jeho úhlu pohledu je psána nespisovně a velmi hanlivě. Teo neměl jednoduché dětství, nevyrůstal v jednoduché době, přesto to není hrdina, kterého bych mohla litovat.
Druhá část z pohledu matky Maričky mě bavila daleko víc. Této ženy mi bylo opravdu líto, a opět neměla to ve své době vůbec lehké. Ačkoliv se nezachovala vždy správně, ale kdo se také vždy chová správně, Třetí a poslední část je vyprávěna z pohledu otce, která tak dává poslední střípky skládačky dohromady. Hanišové se opět podařilo skvěle vykreslit pohnuté lidské osudy ze kterých mrazí.
Co když je to celý naopak, co když jsou sny opravdový a to, o čem si myslim, že je opravdový, je ve skutečnosti sen? Co když se večer ve skutečnosti probouzim do skutečnosti?
Viktorie Hanišová opět přináší velmi smutný příběh o velké životní tragédii a jejích následcích. O tajemství, o kterém se v rodině nemluví, a místo toho, aby to něčemu pomohlo, to akorát způsobuje větší rozkol mezi jednotlivými postavami. Příběh Tea mi přišel v některých momentech až moc přitažený za vlasy, příliš vyhrocený.
Proč jsem takovej divnej, proč nemůžu bejt jako ostatní, táto, proč?
Samotné rozuzlení toho, kam otec neděli co neděli mizí mě velmi překvapilo, a zasáhlo. Knize bych dala plný počet hvězd kdyby ta první část s Teem nebyla tak dlouhá, tak vyhrocená. Tea jsem si opravdu neoblíbila, ani trochu. Vlastně, kdyby jeho osud v ději skončil, nezlobila bych se. Osobně mám radši její předchozí knihy, ale rozhodně vám Neděli odpoledne mohu doporučit. Nečekejte žádné snadné a veselé čtení.
Život s ní byl podivný. Jakoby vyžehlený a vysterilizovaný savem, v domácnosti nikde ani smítko, v kuchyni navařen a napečeno, zahrada u domu připomínala zámecký park. Zvnějšku by jim nikdo neměl co vytknout, ale za zdmi domu si Jindřich připadal jako ve vězení.
Žádné komentáře