Šťastný konec nečekejte, tohle vás bude bolet
Autor: Alena Mornštajnová
Rok: 2023
Počet stran: 301
Nakladatelství: Host
Moje hodnocení: *****
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne.
Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.
POSTAVY:
"Cácora" - hlavní hrdinka, jejíž příběh sledujeme oddětství až po dospělost
Monika - vymyšlená kamarádka hlavní hrdinky
OBÁLKA:
Další krásná "hostovská" obálka. Jednoduchá s prvky příběhu. Nemám co vytknout. A nezapomeňte knize sundat přebal.
MOJE HODNOCENÍ:
Má další kniha od mé oblíbené autorky Aleny Mornštajnové má opět velmi silné téma. Tato kniha je prohnilá od začátku až do konce. Tolik temnoty, bolesti, bezpráví, že vás bude srdce a duše bolet ještě pěkně dlouho.
Být hvězdou s sebou nese nejen jas přitahující obdivné pohledy, ale i přílišný zájem a s ním spojenou závist a hlavně zodpovědnost. O nic z toho jsem nestála.
Les v domě je velmi náročná kniha plná bolesti. Vypráví o hrdince, která nemá jméno, respektive se ho čtenář nikdy nedozví. Dívenka, která není milována svou maminkou, nemá otce, a jejíž babička a děda mají jako osinu. Tahle dívenka to ve svém dětství nemá vůbec jednoduché, i sama dělá chyby, a šrámy z minulosti přetrvávají v krvavá zranění až do její dospělosti.
Myslela jsem si, že tím to skončilo, že budu konečně volná a možná taky trochu šťastná. Ale teď vím, že za minulostí se nedá jen tak namalovat tlustá čára. Minulost se musí ukončit.
Asi jako každý jsem i já zaznamenala kauzu kolem této knihy. Upřímně ale nechci řešit kdo má vlastně pravdu. Mám ráda knihy Aleny Mornštajnové a hodnotím tedy knihu, kterou jsem přečetla. Knihu, která mi zlomila srdce a duši vedví. Zhruba od poloviny knihy jsem skoro nonstop brečela. Když jsem dočetla poslední slova, slzy mi tekly proudem. Ihned jsem musela vzít do náruče svého syna, a kdybych mohla, vzala bych do náruče všechny děti. To, co si dětská duše na stránkách Lesu v domě prožila, to by si nemělo prožít žádné dítě, nikdy.
Les v domě je rozhodně nejdepresivnější příběh od autorky, a společně s Vranami se mi zapsal do srdce, jelikož tyto dvě knihy ve mně vyvolávají naprosto stejné zoufalství a pocit stažených rukou, kdy mám neustále potřebu něco udělat, zasáhnout. Ale jsem bezmocná.
Neznámé zlo je vždycky děsivější než zlo, které už známe, a tak jsem ze školy a družiny mířila nejkratší cestou na autobus.
Zároveň musím ale podotknout, že kniha není opravdu pro slabé povahy. Dnes po dočtení opravdu nevím, jak budu spát. Stále mám husí kůži a pláču. Tato kniha ve vás nenechá ani ždibec naděje. Vlastně nic nedopadne dobře.
Žádné komentáře